V Evropě můžeme najít dva zástupce druhu Rattus. Rattus rattus se česky nazývá krysa. Díky mnohým praktikám se lidem podařilo krysy téměř vyhubit. V některých zemích se její jméno ocitlo i na červené listině ohrožených druhů zvířat.
Potkan oplývá latinským názvem Rattus norvegicus. Laboratorní potkani jsou přímými potomky těchto venkovních neřádů. Postupem času se díky laboratorním podmínkám a snahám některých laboratorních pracovníků potkaní vrhy obohatily o mnoho barevných variant, typových variant, stejně tak se pomalu utvářel charakter dnešních domácích mazlíčků.
Potkani se zbavili nežádoucích projevů chování a výsledkem je potkan, kterého si koupíme ve zverimexu nebo u domácího chovatele. I domácí chovatel záměrně kříží zvířata jemné povahy a pěkného zbarvení, aby získal zase o něco dokonalejšího a přítulnějšího neplechu.
Negativním přínosem laboratorních praktik je náchylnost k mnoha chorobám, také výskyt některých specificky potkaních nemocí, kterým jedinec z pravidla téměř vždy podléhá. Příkladem může být rakovina, plicní choroby aj. Důsledky domestikace se podepsaly i na délce života potkana. Zatímco potkani divocí se dožívají i kolem 7 let, potkan laboratorní se v ojedinělých případech dožije přes 3 roky věku. Nejvyšší úmrtnost je však okolo 2. roku života.
Domestikoval člověk potkana?
Přes všechny otázky, odpovědi a domněnky je jisté, že dnešní laboratorní potkan postrádá některé pudové nebo instinktové záležitosti jako je nedůvěra k podstrkovanému jídlu nebo zkouška jídla na slabších jedincích, nedůvěra k lidem aj. Přesto si i domácí potkaní miláčkové zanechávají ve svém seskupení přísnou hierarchickou skladbu dle sil a asertivity jedinců, křečkují si jídlo, snad na horší časy, a značkují si svoje teritorium.
Potkan chovaný doma už vám asi nedokáže vyčarovat díru do zdi. Kompenzuje to dírami ve všem ostatním, co ho právě baví. S největší pravděpodobností vám potkan nevyleze o patro výš k sousedům po omítce baráku, nedoroste vám do takové velikosti, jako to dokážou venku žijící potkani, a podobně bychom mohli pokračovat ještě dlouho.
Otázka potkan vs. voda je sporná. Zatímco venkovní potkan se vody nebojí a je navíc velmi dobrý plavec, ke všemu za své bydliště si vybral právě kanály, kde je vody a vlhka k požehnání, většina domácích potkanů pociťuje z vody trochu úzkost. Vezmeme-li ale v úvahu skutečnost, že se s vodou setká jen ve formě kapek z napaječky, není se čemu divit. Setkává-li se potkan od dětství s miskou vody, naučí se v ní koupat a vesele skotačit. Je potom na jeho nátuře a zvědavosti, zaplave-li si v nastražené misce s teplou vodou.
Domácí potkani jsou narozdíl od svých venkovních protějšků velmi náchylní na nachladnutí z průvanu nebo zimy, mají mnohdy nepřiměřené reakce na jídlo (průjem), zatímco venkovní druh sežere téměř všechno a všude. Trpí ovšem mnoha parazity a mnohdy i nemocemi přenosnými na člověka.
Jaký je rozdíl mezi krysou a potkanem?
Pomineme-li to, že na potkana narazíme docela často, zatímco na krysu zrovna dvakrát často ne, jsou aktuální následující rozdíly:
Velikost - krysa je menší než potkan, má štíhlejší tělo a delší ocas. Potkan oplývá spíše robustnější stavbou těla.
Tělo - Krysa má špičatý čenich, uši má větší v poměru k hlavě než potkan, a narozdíl od potkana jsou uši téměř holé. Oči má větší.
Způsob života - Krysa si libuje v suchým místech, vody se docela děsí, ale plavat, jako většina zvířat, umí instinktivně. Můžeme ji najít na půdách nebo v suchých sklepních prostorách. Potkan záměrně navštěvuje vlhká nebo mokrá místa jako jsou kanály, nebo sklepy (zvláště se zeleninou :o) ).
Mláďata - Krysa obecně vrhne méně mláďat než potkan. Obecně se mluví asi o sedmi mláďatech na vrh. Potkan venku vrhá asi devět až dvacet mláďat, v domácích podmínkách může jít i o osmnáct mláďat na vrh.
Aktivita - Krysa i v domácích podmínkách zůstává aktivní převážně v noci. Domácí potkan se po čase mnohdy naučí, že v noci se má spát.
Snášenlivost
- otázka na konec: Snese se potkan s krysou?
odpověď: Snese, výsledkem jsou krysopotkani v hojném
počtu! :o)) (přesto radím nezkoušet)